logo
Farnost Moutnice

Kalendárium

Co jste, hasiči, co jste dělali aneb o řádu usmíření se svatým Floriánem


Hasit oheň hádek a sváru

Možná navštěvujete nebo jste navštěvovali nějaký ten spolek dobrovolných hasičů. Práce je to záslužná: Kromě pořádání hasičských plesů, zabíjaček a masopustních průvodů dojde řada i na takovou specialitu, jakou je odstraňování vzniklého požáru. Zasáhnout proti ohnivému škůdci máme za povinnost my všichni. Třeba takto, jak se píše v instrukcích rozvěšených po našich školách a pracovištích pro případ požáru: „Každý, kdo zpozoruje požár či jeho vznik, je povinen provést první zásah, vyhlásit požární poplach a přispět k likvidaci požáru. Vyhlášení požáru se provádí domácím hlásičem nebo voláním HOŘÍ!“ Ale už jste se také někdy v takovém případě modlili? Třeba ke svatému Floriánovi? Když totiž lidé chtěli odvrátit přírodní katastrofy a uhasit nejen oheň při požáru, ale i mezilidské sváry a hádky, vzývali svatého Floriána, patrona hasičů. Církev si jej připomíná 4. května. Jak uhasit nějaké ty sváry a hádky?

Láska k těm, kdo nám ublížili

Láska je prý ústřední skutečností vesmíru a současně nejtvořivější silou ve světě. Není ničím abstraktním, ale má velmi konkrétní rysy. Z lásky k bližnímu nelze nikoho vyloučit. Milovat ty, kteří milují nás, není tak obtížné, jako milovat ty, se kterými si nerozumíme, kteří nám ublížili a podobně. Pán Ježíš ukazuje, jak taková forma lásky je náročnější, ale současně také důležitá, dávající pokoj, otvírající brány ráje a plnící Boží vůli. Vztahy jsou ve své podstatě oboustranné - zahrnují dvě strany, dvě lidské bytosti, a to i v případě, kdy jedna strana nemá vůli komunikovat a druhá takový stav nazývá jednostranným vztahem. Pokud se lidé nepohodnou, je vina většinou na obou stranách: někde 50% na 50%, jinde třeba 90% na 10%. Křesťanská morálka nás učí řádu smíření.

     

Tím nejdůležitějším na tomto řádu smíření je samozřejmě vůle odpustit. Bůh je milosrdný. Chceme-li se Bohu podobat a tak vejít do Království milosrdenství, je důležité odpouštět. Náš Pán a Spasitel nás učí v evangeliu (Lk 6,27-28) třem stěžejním krokům k odpuštění vůči tomu, kdo nám ublížil: 1) prokazovat mu dobré skutky; 2) mluvit o něm dobře, žehnat mu (nepomlouvat a nenactiutrhat); 3) modlit se za něho. Ježíš nás vyzývá, abychom byli milosrdní, jako je milosrdný náš nebeský Otec. Jen tak budeme syny Nejvyššího (srov. Lk 6,35-36). Můžeme tímto odstartovat lavinu lásky, která druhé povede k zamyšlení. A také pozor - málo věřících si je vědomo biblických zavazujících slov: „Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.“ (Ef 4,26). Nesmíme usínat bez odpuštění!

Vzájemné usmíření

Čili odpustili jsme nejpozději v hodinu, kdy jsme šli spát. Dobře. Ale snad vás dále napadá otázka, jak je to s usmířením. Kdo má začít? Máme si nechat vše líbit? Láska k těm, se kterými si nerozumíme, vylučuje zlovolnou nenávist a touhu po pomstě. Vyžaduje připravenost ke smíření s tím, kdo nás urazil, pokud se upřímně snaží urážku odčinit. Smíření samozřejmě není možné, dokud urážející nebo nepřátelská strana neuzná ani chybnost ani provinilost svého jednání. Tím totiž není látka pro smíření. Sám Bůh odpouští ty hříchy, kterých litujeme, je vždy připraven hříšníkovi odpustit, rozlít na něj svoji milosrdnou lásku. Také je třeba vzít v úvahu možnost, že původce urážky jedná více méně z nevědomosti. Taková skutečnost přece zmenšuje nebo zcela ruší jeho osobní vinu. To od poškozené strany vyžaduje větší chápavost a trpělivost, avšak nikoli zřeknutí se jakéhokoliv odporu. Poškozená strana je povinována k tomu, aby pozitivně reagovala na upřímnou nabídku k usmíření! Duch odpuštění může často vyžadovat, aby cestu ke smíření otevřela poškozená strana, zvláště pokud se v průběhu sporu něčím provinila. První krok ke smíření má povinnost učinit původce urážky nebo strana s větší vinou. Víme však, že ten, kdo více miluje, hledá cestu ke smíření jako první...

Náhrada vzniklé škody

A jak je to se zadostiučiněním, s náhradou vzniklé škody? Poškozená strana má právo je vyžadovat, původce újmy má povinnost odškodnit. (Dokonce v mnoha případech i přes omluvu zůstává právo na soudní proces - je to způsob, jak zajistit náhradu vzniklé škody, a často to bývá nutné jako prevence k ochraně společnosti. Ovšem často je možné a velmi vhodné od toho upustit!!!

Zpět ke svatému Floriánovi

Ale teď se zase vraťme ke svatému Floriánovi. Ten se narodil ve 3. století v křesťanské rodině žijící v té části Římské říše, kde je nyní Rakousko (nedaleko dnešní Vídně). Jednoho dne šel malý Florián kolem hořícího domu. Viděl, jak se dospělí snaží uhasit oheň velikými džbery s vodou. On pro změnu popadl pouze malý džbánek a začal lít vodu do plamenů. Když byl najednou požár uhašen, lidé byli přesvědčeni, že Bůh skrze malého Floriána způsobil zázrak.

Když Florián dospěl, stal se správcem římské provincie Noricum. S nástupem císaře Diokleciána skončily křesťanům pokojné časy a vypuklo velké pronásledování pro víru v Krista. Nebezpečí hrozilo všem křesťanům. O Floriánovi nikdo netušil, že je křesťanem. Tak mohl klidně pronásledování uniknout. Jeho srdce se výrazně dotknulo, když viděl, jak jeho nejlepší přátelé jsou postupně uvrhováni do žaláře. Vydal se proto za místodržícím Akvinilem a vyznal, že je také křesťan, následovník Ježíše Krista. Akvilin nechtěl, aby Florián zemřel, protože si jej vážil. Florián odmítal veškeré úlevy a byl hotov pro Krista zemřít. Na krk mu tedy pověsili velký kámen a svrhli ho do řeky. Podle legendy jeho tělo, když vyplulo na břeh, střežil mohutný orel. Bránil nebožtíkovo tělo až do té doby, než přišla jedna laskavá žena, která jej naložila na vůz a nechala volské spřežení, aby šlo svojí cestou. Tam, kde se spřežení zastavilo, vykopala hrob a Floriána pohřbila.

Důležitá zásada křesťana

Ukončeme naše uvažování o smíření a o životě svatého Floriána slovy jednoho starého kapucína: „Odplácet dobro zlem je ďábelské; odplácet zlo zlem je zvířecí; odplácet dobro dobrem je lidské; ale odplácet zlo dobrem je křesťanské a správné.“


P. René Strouhal