logo
Farnost Moutnice

Kalendárium

Ve tři na smetišti! aneb trocha ekologie se svatým Bonifácem

Nechci být nechutný - ale už jste někdy objevovali úplně úžasné věci na smetišti? Tam se vám najdou věci...! :-) Před několika lety to bylo pro vesnické pány kluky naprosto normální. Tak se pěkně po škole, třeba ve tři hodiny odpoledne, setkali na smetišti a tam pro ně začalo velké dobrodružství - kdyby tak rodiče tušili...oni by jim to už vysvětlili! :-)

Úměrně tomu, jak děti nevnímaly, že smetiště je “něco fúj“, rostly skládky... Proč? Protože zase dospělí nechápali, že přírodu si nemohou ničit a že ten binec z jejich domovů se dá zvládnout i jinak - bez toho, že by to tak “zavařili“ svým potomkům. Chránit přírodu by měla být jedna z přirozeně nám jasných věcí. Hm, aspoň jedna testovací otázka: Třídíte odpady?

„Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden druhému, noc noci sděluje poznatky,“ praví žalmista Páně v Žalmu 19 při pohledu na krásu stvoření a uvědomění si toho, že celá viditelná a stvořená příroda vypravuje příběh o neviditelném milujícím Bohu. Tak stopy Boží lásky provázejí naše životy. Hory, moře, řeky a také lesy nebo rozmanité a pestré rostliny či živé bytosti v nás probouzejí radost a smysl pro krásu. Příroda jako dar od Pána utváří naše vnímání světa, je jistou základnou pro náš život. Ozvěnou ztraceného Edenu (kde nám Bible ukazuje krásu a plnost života v prostředí zahrady!) je přesvědčení apoštola Pavla o tom, že nejen člověk, ale i stvoření očekává budoucí slávu (srov. Řím 8).

V dnešní době se často mluví o ekologické krizi - mnoha nemoudrými zákroky do přírody i svým životním stylem ohrožuje lidstvo velmi závažným způsobem životní prostředí. Nezbývá než pěstovat v sobě lásku a úctu k přírodě, učit se uměřenosti v zacházení s dary země a sebeomezovat se v rozpínavosti vůči přírodě. Jinými slovy: Člověk musí ctít to, že pouze Bůh je absolutní vlastník přírody. Tak ctíme záměry Stvořitele...

Ekologické smýšlení měl určitě světec, k němuž se pro tentokrát budou ubírat naše myšlenky. Jmenuje se Bonifác. Udělal cosi, co by mu žádný ekolog neschválil - bylo to však tehdy mnohem důležitější než cokoli jiného! Roku 723 se podařilo Bonifácovi přesvědčit obyvatele jedné vesnice, aby neuctívali své bohy v podobě stromů, ale uvěřili v Krista. Přišel do vesnice, kde rostl mohutný dub, kterému se všichni v kraji klaněli jako bohu. Milý Bonifác se pěkně pomodlil, vzal sekyru a ze vší síly zaťal do toho dubu. Ten padl a zázračně se rozskočil na čtyři skoro stejné díly. Tak vesničané pochopili, že Bůh Bonifácův je mocnější a silnější než jejich starý a velký dub. Nad Hospodina není nikdo a nic - On je velký ve své moci, všemohoucnosti, lásce, milování... Díky tomuto činu se dalo mnoho místních obyvatel pokřtít a pomohlo Bonifácovi postavit krásnou kapli z dubového dřeva.

No, ale to jsme v Bonifácově životopisu přeskočili spoustu let - tak se vraťme na začátek...: Bonifác, jehož v církvi slavíme 5. června, je známý jako šiřitel křesťanství mezi germánskými kmeny, je nazýván “apoštolem“ Německa. Narodil se roku 673 v Kirtonu u města Exeteru v Anglii. Doma mu dali jméno Wifrid. Jeho velkým přáním bylo, aby lidé poznali Boha. Proto jako benediktinský mnich a kněz z kláštera v Exeteru a později v Nurslingu odešel, aby se stal misionářem na území dnešního Holandska (716) a Německa (718). Jeho upřímné úsilí se setkalo s nepřijetím. Z toho důvodu si vyžádal od papeže oficiální pověření k misiím. Papež Řehoř II. mu při té příležitosti dal jméno Bonifác (což znamená v latině “ten,kdo činí dobro“), pověřil jej misijní činností a vysvětil ho na biskupa (732) se sídlem v Mohuči. Deset let nato se stal Bonifác arcibiskupem a budoval místní církev: Zakládal biskupství, kláštery a zaséval semínka víry. V roce 754 se vypravil do Fríska (mezi nevěřící a válčící Frisy) a zemřel tam spolu se svými dvaapadesáti spolupracovníky, a to 5. června u Dokkumu (v dnešním severním Holandsku). Je zajímavé, že když lidé otevřeli po jeho smrti Bonifácův cestovní vak, našli tam připravený pohřební rubáš - tušil svoji smrt. Byl tedy na ní připravený, když šel hlásat Krista. Jeho tělo bylo přeneseno do kláštera ve Fuldě a tam pohřbeno.

Smetištěm jsme začali, smetištěm skončíme. Bůh pozvedá chudáky ze smetiště světa... Zvláště pak ve tři hodiny odpolene - je to totiž hodina Božího milosrdenství. To pozvednutí je draze vykoupeno Bohem, který neváhá jít za námi na smetiště... Díky, Pane!


P. René Strouhal