logo
Farnost Moutnice

Kalendárium

Musíme tam všichni aneb svatá Anežka Římská a reinkarnace

„Starý musí, mladý může.“, „Musíme tam všichni.“, „Až si pro nás jednou přijde ta zubatá.“ - to jsou slova, kterými se mnozí lidé navzájem těší či děsí (přijde na to, jaká je příležitost...) ve svých rozhovorech na adresu smrti a všeho toho, co s tím souvisí.

Někteří lidé mají za smrti panický strach. Bojí se, že přijdou o všechno to, co tady na tomto pozemském světě „nakřečkovali“, a aby nad touto realitou života zdánlivě vyhráli, volí taktiku starých Římanů: „Carpe diem!“ - „Urvi ze dne (života), co můžeš.“ (Ostatně v tomto duchu je nesena i známá píseň akademického prostředí „Gaudeamus igitur“.) Další část pokolení je s realitou smrti srozuměna v tom smyslu, že ji přijala jako něco nevyhnutelného. A konečně tím dalším „vzorkem spektra“ je okruh lidí, kteří se - pro mnohé nepochopitelně - na smrt těší. …Totiž ani ne tak na smrt jako na setkání s Kristem,. kterého milují. Není to jenom případ svatého Pavla či svaté Terezičky, ale i spousty lidí v našich nemocnicích, za nimiž přicházejí kněží, aby jim udělily svátosti.

S posmrtným životem udělala zvláštní zkušenost světice měsíce ledna svatá Anežka Římská a její nápadník Klaudius, kterého Anežka přivedla znovu k životu. Jak se to přihodilo? Za chvíli se možná dozvíme… J Než se ale k tomu dostaneme, něco málo si k této světici sdělíme. Tedy jméno Anežka připomíná latinské slovo „agnus“, což znamená beránek. Díky tomu Anežka bývá často znázorňována s beránkem. To je koneckonců k této světici velmi přiléhavé, neboť vynikala mírností jako beránek. S tichostí, pokorou a zvláštním mírem v srdci snášela utrpení, které zakoušela ve svém poměrně krátkém životě. V chrámu sv. Anežky za hradbami v Římě se dodnes udržuje zvyk žehnání dvou beránků. Svatá Anežka je považována za patronku snoubenců.

„Naše světice“ byla neobyčejně krásná, což bylo důvodem, proč byla již od svého útlého věku obklopována mnohými ctiteli. Ve třinácti letech přijala svátost křtu a rozhodla se, že se nikdy nevdá - chtěla žít jen pro Ježíše. V té době se do ní zamiloval syn městského prefekta mladý Klaudius. Pojal úmysl vzít si ji za ženu, ale Anežka se vnitřně zasvětila Bohu a chtěla být tomu věrná. Její odmítnutí zapříčinilo hněv Klaudiova otce. Nařídil, aby Anežku zavřeli, a dovolil mužům, aby k ní chodili a uráželi ji. Ze všech mužů se pouze mladý Klaudius odvážil k ní přijít. Dříve, než jí mohl ublížit, padl mrtvý k zemi. Anežka mu odpustila a modlitbou ho opět probudila k životu. To vyvolalo v Klaudiově otci ještě větší odpor. Obvinil Anežku z čarodějnictví a dal ji upálit. Prudký poryv větru ovšem všechny plameny naráz uhasil. Proto byla dívka nakonec usmrcena mečem. Stalo se tak roku 304.

I když Anežka svým způsobem přivedla mladíka Klaudia k životu, jistě se nejednalo o žádnou reinkarnaci, o níž se v posledních letech tak často hovoří. O co se vlastně jedná? Reinkarnace pochází z náboženského prostředí Indie. Podle učení jednoho náboženského proudu jsou lidé rozděleni do takzvaných varm neboli kast (vedle kasty kněží existuje kasta válečníků a politiků či kasta obchodníků a podnikatelů nebo kasta řemeslníků a dělníků). Mezi kastami není možné nějaké promíchávání se. Po smrti však nastává převtělení - člověk se tak narodí v jiné kastě: Ve vyšší ti, kdo si plnili své povinnosti a naopak. S tím souvisí zákon karmy (karma znamená odplata - tedy hovoříme o zákoně odplaty): Když člověk jedná zle v jednom životě, v dalším bude potrestán. Ten koloběh převtělování je nazýván „samsara“. Jak dlouho trvá tento koloběh? Tak dlouho, dokud si člověk neodpyká zlo, které spáchal. Až si jej však odpyká, dostává se podle toho učení do stavu blaženosti označovaném jako „nirvana“, což je v podstatě splynutí s nekonečnem.

Podle učení katolické církve, když se skončí náš jediný pozemský život, už se nevrátíme žít jiné pozemské životy. Každý člověk umírá jen jednou (Žid 9,27). Po smrti není už převtělování (reinkarnace). Není v našich silách se „vykoupit“ - to musel udělat Spasitel. Kdyby jsme si získali blaženost zákonem karmy, popřeli bychom celé Kristovo vykupitelské dílo, jeho kříž a zmrtvýchvstání by byly zbytečné. Ke všemu jednota lidské duše a těla je tak silná, že se nedá operovat s takovými pojmy jako je převtělování.

Smrt není za životem tečkou, ale dvojtečkou, jak kdysi přiléhavě řekl jeden kněz. Život pokračuje, ale jinak a nově: Vcházíme do nové formy života. Ona forma může být nádherná, pokud o to stojíme. Pán nám nabízí nekončící štěstí a radost - nabízí nám to, co je souhrnem všeho toho, po čem toužíme, co je souhrnem všeho dobra. Na závěr se povzbuďme slovy svaté Terezie z Liseaux: „Neuchopí mě ledová ruka smrti, ale milující Bůh.“