logo
Farnost Moutnice

Kalendárium

MUDr. Blažej ze Sebasty a zdraví jako vpravdě křesťanský úkol

Stvoření má svou hodnotu - protože ji do ní vložil Stvořitel. Tělesný život a zdraví jsou dobra, která člověku svěřil Bůh. Když tedy máme povinnosti vůči sobě a vůči ostatnímu tvorstvu, jsou vždy současně povinnosti vůči Stvořiteli. Člověk má od Boha obrovskou důstojnost. Ta vyžaduje, aby chválil Boha i svojí tělesnou složkou a aby jí nepohrdal. Sám Boží Syn přijal na sebe lidskou tělesnost s duší a tím obojí mimořádně posvětil. Proto má člověk pečovat o své zdraví (srv. Sir 38,1-4). Tělo a duše byly jako celek stvořeny podle Božího obrazu (srov. Gen 1,27).

Zdraví je podle definice Světové zdravotnické organizace stav duševní, fyzické a sociální vyrovnanosti, která nespočívá v absenci (nepřítomnosti) nemoci. Posvěcení těla představuje spořádanou (ne přílišnou ani však nedostatečnou) starost o zdraví, hygienu a péči o tělo. Také posvěcením těla musíme chápat to, že souhlasíme s Boží vůlí v bolesti, nemoci a dokonce i ve smrti. Posvěcovat tělo znamená také vynaložit své tělesné síly na konání dobrých skutků k slávě Boží a spáse duší.

Péče o zdraví má být přiměřená, není cílovou hodnotou, ale důležitým prostředkem. Lenost i přepínání sil, přejídání se i zanedbávání stravy jsou extrémy - a ty nejsou nikdy ve shodě s Boží vůlí, to znamená, že jsou proti našemu dobru, prostě nám škodí.

Jídlo a pití je třeba mravně řídit. Sebezáchova vyžaduje dostatek potravy. Bůh ve své moudrosti to zařídil tak, spojil tuto naši povinnost s příjemnými pocity chutě. Těšit se z jídla a pití je v pořádku, pokud se nepřekročí správný řád. Správné je každé množství a druh potravy, které slouží k zachování a rozvoji tělesného života; co tomuto odporuje, je nesprávné. Jídlo a pití, které tělu ani neškodí, ani neprospívají, jsou přípustné, slouží-li odpočinku, družnosti a podobně. K opravdové chudobě lásky vede pak půst - učí sebeovládání potřebnému pro spásu, pročišťuje duchovní zrak, odkazuje nás k sociálnímu cítění a podobně.

Důležitým faktorem pro zdraví člověka je i oblečení a bydlení. „Parádo trp!“ - často říkávají ženy, které už odhalily pošetilost toho, když si děvčata (a nejen děvčata) pro krásu škodí na zdraví. Je důležité, aby katolíci nechodili oblékáni jako “mimoni“, ale aby se oblékali vkusně a slušivě (to se dá i bez velkých finančních možností). Problémem je vyzývavé oblečení, které podněcuje smyslnost a nelíbí se dobrotivému Bohu, jenž nám dennodenně nabízí dar čistého srdce, jež je velikým pokladem.

K doplnění vynaložených sil je nezbytný odpočinek a spánek, nesmí se podceňovat - jinak se to vymstí. Protilékem proti lenosti, svalové ochablosti, obezitě a různým nemocem s nimi souvisejícími je sport. Při sportu a zvláště při jeho kolektivních formách si může člověk osvojit spoustu ctností jako např. solidaritu, smysl pro spolupráci, čestnost, smysl pro pravidla atd. I zde je potřeba zachovávat správnou míru. Vlastním úkolem sportu by měl zůstat trénink a posílení těla.

Duše i tělo jsou provázané. Těžké hříchy, které zatěžují duši, narušují i vztah k tělu. Neměli bychom zůstat klidní, uvážíme-li, že skutečné neurózy (psychické poruchy) nebývají způsobeny ani tak chybami nemocného jako spíše chybami a opomenutími okolí tohoto nemocného...a to je smutné

.

Proti nemoci se uděluje v našich chrámech svatoblažejské požehnání. Je účinné? Samozřejmě, že ano - jde o to, s jakou vírou k němu přistupujeme. Očišťuje, posvěcuje a pomáhá. Platí-li to o tomto požehnání, které je svátostinou, o to více to pak platí o svátosti pomazání nemocných. Ale zpět k svatému Blažejovi.

Byl lékařem a hluboce věřícím křesťanem. Kolem roku 300 se stal horlivým biskupem v pontském městě Sebastě na rozhraní Malé Arménie a Kapadocie. Potíže nastaly, když zesílilo pronásledování křesťanů římskými panovníky, ač roku 313 vydali císařové Konstantin a Licinius v Miláně prohlášení, že křesťané mají úplnou svobodu. Licinius to nedodržel a jeho náměstek v Sebastě Agrikola pronásledoval křesťany i nadále. Blažej se proto často ukrýval jako poustevník v lesní jeskyni na hoře Aegeus. Podle legendy byla divoká zvířata v jeho blízkosti nevídaně krotká... Blažej poraněná zvířata léčil. Časem Blažeje Římané přece jenom zajali a vsadili do žaláře. Odepřel totiž obětovat pohanským bohům, byl drásán železnými hřebeny a pak vlečen do žaláře. Právě ve vězení se stal zázrak, na jehož památku se uděluje shora zmíněné požehnání. S Blažejem byl ve vězení chlapec, který nešťastnou náhodou spolkl rybí kost a hrozilo, že by se udusil /snad vám to připomíná některé scény z jinak pokojných Vánoc :) /. Blažej se sklonil, vložil na něj ruce a modlil se - kost se uvolnila a chlapec byl zachráněn. Římanům se Blažejova uzdravující moc nelíbila. Usmrtili jej okolo roku 316.

Mluví-li se o životopisech svatých jako o pátém evangeliu, pak si i z nich máme odnést něco důležitého do života. Tam, kde nemohl pomoct Blažej jako lékař, pomohl jako ten, kdo si byl vědom síly modlitby. Kde končí člověk, začíná Bůh. Láska, která je výstupem k modlitbě a vzestupem ke službě, vždy nalézá cestu - vede nás k modlitbě a díky ní nic není ztraceno, i když se to může tak na první dojem jevit. Co se nám často zdá jako slabé a odepsané, odhalujeme nakonec díky modlitbě jako silné a vitální, zatímco za veškerou pompou různých zdánlivě heroických činů, kterým schází modlitební základ (všimni si slova - základ!), můžeme objevit velmi křehká a slabá místa. Bernanos ve své knize Deník venkovského faráře výstižně poznamenává: „A přece, který muž modlitby kdy vyznal, že ho modlitba zklamala?“

Svatý Blažej nejednal, protože měl moc, ale z přesvědčení o moci lásky, která buduje přirozenou autoritu. Proto se stal opravdovým služebníkem Božím - pokud nebudeme služebníky božími, vždy budeme nějakou formou otroky hříchu.