logo
Farnost Moutnice

Kalendárium

Svatý Jan z Boha už zase hledá džob?!

Také jste někteří z vás... a někdy... a někde… slyšeli z úst našich milovaných vychovatelů výroky typu: „Rosteš pro kriminál!“; „Co z tebe jen bude?“; „Bude z tebe něco velkého, jestli tě něco malého nesežere!“ a podobně?  Nadto ještě sem tam v dobrém mínění jsme byli povzbuzováni, motivováni a inspirováni k různorodým pracovním činnostem duchapřítomnými slogany jako: „Aby se ti nezkrátily žíly!“; „Práce šlechtí člověka!“; „Jaký si to uděláš, takový to máš!“; „Jako k jídlu, tak i k dílu!“; „Bez práce nejsou koláče!“; „Komu se nelení, tomu se zelení!“...?

Nejen pro tyto výroky všichni přinejmenším tušíme, že práce je v lidském životě důležitá. Podle svatého Tomáše Akvinského je pro člověka dobrem. Prací se člověk stává člověkem - je proto jeho mravní povinností. Jejím prostřednictvím my lidé uskutečňujeme své poslání a podílíme se na námaze Kristova kříže. Sám Ježíš po vzoru svého pěstouna svatého Josefa pracoval jako tesař. Podobně Ježíšovi učedníci si vydělávali na živobytí fyzickou prací, zejména jako rybáři. Kristus považuje práci za přirozenou a podstatnou součást lidského života, když ve svých spasitelných řečech přibližuje svým posluchačům tajemství Božího království právě na příkladech ze “světa práce“... V podobenstvích vyžaduje píli, spolehlivost a věrnost při práci. Varuje však také před přílišným ponořením do práce, které by bylo na úkor důležitějších duchovních zájmů, jako je otevřenost Božímu slovu, jeho království a spravedlnosti. Je závažným přečinem, když zaměstnavatel nectí pracujícího, krátí jej na mzdě, ponižuje pracujícího nadměrnou zátěží, nevhodnými pracovními podmínkami a podobně. Pracovník by neměl zase vidět v práci pouze možnost mzdy, ale také možnost angažovat svého ducha, možnost prospět společnosti a rodině a podobně.

Práce je tedy všeobecná povinnost, lenost naopak projev nespořádaného života. Smutným jevem dnešní doby je, že mnozí z řad dětí a mládeže mají, lidově míněno, nač si vzpomenou, a nejsou vedeni k vědomí toho, co obnáší práce, a to právě tím, že nedostávají od rodičů různé pracovní povinnosti. Tak vyrůstají generace nemající smysl pro hodnoty, které pak s lehkostí přehlíží a ničí, a nemají s tím spojený smysl pro oběť. Bez smyslu pro oběť se nedá opravdově žít život ve vztazích - partneři i manželé prožívají krizi, když není ochota druhé strany “přiložit ruku k dílu“, protože z nich rodiče vychovaly sobce... Kdo se považuje za duchovního člověka a bojí se práce rukou a tím i oběti pro druhé, by měl zvážit, nakolik vlastně duchovní doopravdy je.

Naštěstí je spousta mladých, kteří svoji ochotou k pomoci ukazují, že chtějí milovat Ježíšovou sebeobětující se láskou. Církev právem počítá s pomocí mladých lidí pro dobro potřebných a potažmo pro spásu světa.

Často není lehké najít si nějaké to zaměstnání. O tom, že to ani svatí neměli v tomto směru lehké, nás může přesvědčit životní příběh jednoho světce, jehož si v církvi připomínáme právě v měsíci březnu....říká se mu: Jan z Boha...

Jan, jehož příjmení bylo Dindad, se narodil v portugalském Montemoru v roce 1495. Malý Jan byl “tak trochu více“ dobrodruh. Ještě mu nebylo osm let, když si sbalil svých pár švestek - totiž o nic víc majetku opravdu neměl  a potají odešel z domu. Tenkrát přišel k jeho chudým a zbožným rodičům cizí španělský kněz prosící o nocleh. Poutník vypravoval o svých cestách a líčil krásu Madridu tak živě, že malý Jan pojal úmysl jít s poutníkem do dalekých zemí. Když se tak stalo, jeho matka onemocněla zármutkem a umřela. Otec později vstoupil do kláštera řádu menších bratří. Jan ale neměl štěstí - poutník byl zrádný a opustil jej. Náš “hlavní hrdina“ putoval rodným krajem, protloukal se všelijak. Naštěstí se ho ujal nějaký šafář v Orepese v Kastilii a přijal jej za pasáčka. Jan se osvědčil tak dobře, že jej šafář ustanovil správcem ovčína a nabídl mu svou dceru za manželku. Jan však návrh odmítl a dal se na vojenskou dráhu. Získal pověst odvážného vojáka.. Při jedné divoké vyjížďce spadl z koně a vážně se poranil. Jednou někdo ukradl kořist, kterou měl Jan hlídat, za což Jan měl být oběšen. Na přímluvu jistého důstojníka byl pouze propuštěn. Vrátil se k svému bývalému hospodáři, ale když vypukla válka s Turky, touha po dobrodružství jej zlákala znovu na vojnu. Když se mu život na vojně znechutil, chtěl se vrátit ke svým rodičům a teprve tehdy se dozvěděl o soudu svých rodičů. Stal se opět pasáčkem... V samotě přemýšlel o svém dosavadním životě a umínil si, že bude konat pokání. Začal se živit jako pouliční prodavač. Aby mohl pomáhat křesťanským zajatcům, zřídil si v Granadě obchod s modlitebními knihami a předměty. Když slyšel kázat blahoslaveného mnicha Jana z Avily, který přišel do Granady, o utrpení opuštěných a nemocných lidí a o neštěstí hříchu, hlasitě plakal a volal: „Smilování, milosrdenství!“ Lidé si mysleli, že se zbláznil, zbili ho a zavedli do blázince, kde jej ošetřovatelé týrali. Druhého dne zavedli Jana k onomu kazateli, který ho uklidnil. Jan pomáhal v ústavě a za několik měsíců byl propuštěn s tím, že je zdravý. Zařídil si obchod s dřívím: Sbíral v lese chrastí a na trhu je prodával. Jednoho dne roku 1540 zpozoroval na jistém domě nápis: “Tento dům se pronajme“. Rozdal všechno včetně svých bot a vyžebral peníze na zřízení městské nemocnice, kam začal shromažďovat především duševně choré, kteří byli odevšad vyháněni. Jan trávil většinu svého času v nemocnici, sloužil nemocným, omýval je, krmil, stal se otcem chudých. Časem nikdo o něm nemluvil jinak než jako o “Janovi z Boha“. Protože Jan osobně poznal kruté prostředí tehdejších lazaretů, dbal na to, aby se v nemocnici, kterou založil, jednalo s nemocnými podle hygienických zásad, se skutečnými znalostmi a s opravdovou láskou. Jan často procházel městem a prosil o peníze pro nemocné se zajímavým sloganem: „Kdo z vás chce něco dobrého udělat pro sebe, konejte dobro pro Boha!“ Postupně se k němu přidávali další obětavci - a tak vznikl řád milosrdných bratří. Známá jsou Janova slova: „I ve tváři toho nejpostiženějšího člověka se zrcadlí Boží obraz.“ U Granady se na jaře rozvodnila řeka Genil. Odnášela mnoho kmenů a jiného dřeva, které by pro Janovu nemocnici mohlo být k užitku. Starostlivý Jan šel s jinými muži lovit dříví, díky čemuž jej zachvátila zimnice. Sotvaže se kvůli tomu vydal na cestu domů, uslyšel, jak nějaké dítě, které šlo ze zvědavosti ke břehu, spadlo do vody. Rychle se vrátil, aby dítě zachránil, což se mu povedlo. Když se potom vrátil, nebezpečně onemocněl a zemřel - bylo to 8.3. 1550 v Granadě. V roce 1690 byl prohlášen za svatého a později za patrona nemocnic.

Jan našel své pravé zaměstnání ve svých čtyřiceti dvou letech - nic není ztracené pro ty, kteří žijí s Bohem a denně se Mu nabízí. Službou Bohu a bližnímu nic neztrácíme, ale naopak neobyčejně získáváme... Život bez služby by byl ve své podstatě smutný a svým způsobem marný... - takže jdeme na to!