logo
Farnost Moutnice

Kalendárium

    Konrádovo „Žiju!“ a eutanázie 
    „Žiju!“, napsal malý Lukáš domů na pohlednici z tábora svým rodičům. Moc se mu pohled posílat nechtěl, natož psát, ale cosi jej tlačilo ve svědomí.... :-) Tak napsal kromě adresy aspoň stručnou a jasnou zprávu o sobě, že žije. Na víc už přece nebyl čas. :-) S odstupem času člověk vnímá dar života v jiných souvislostech: Život se musí střežit - je křehký. Život je třeba chránit a bránit od svého počátku až k okamžiku smrti. Pozemský život světce měsíce dubna - svatého Konráda - i jeho umírání nás mohu inspirovat.
    Konrád, civilním jménem Jan Birndorfer, se narodil v Parzhamu, kde zdědil velký selský dvůr. Miloval modlitbu a mši svatou. Brzy si vysloužil přezdívku „svatoušek„, ale to mu vůbec nevadilo. Nosil v sobě touhu vstoupit do kláštera a tam žít pro svého Pána. Dlouhá léta však v sobě sbíral odvahu k tomu, aby to sdělil své rodině. Konečně ve svých jednatřiceti letech našel domov v kapucínském klášteře Altöttingu. Tam přijal k novému stavu, znamenající současně nový život, řeholní jméno Konrád. Svěřili mu v klášteře službu vrátného. Po celý den přicházelo ke klášterní fortně spoustu lidí. To se stalo pro našeho pokorného vrátného příležitostí, aby jim sloužil svou radou, pomocí, modlitbou a rozdáváním jídla. Přicházely k němu zástupy poutníků, žebráci, děti, lidé hledající práci, mnoho potřebných. Za chvíli si už nikdo neuměl představit klášterní bránu bez bratra Konráda. Ten byl často unavený a vysílený. Přesto trávil část noci v modlitbě. Únavu však na sobě nedával znát, pro každého měl přátelské slovo. Když se ho lidé ptali, odkud bere k tomu všemu sílu, odpovídal, že z modliteb. Takto sloužil bratr Konrád čtyřicet jedna let. Jednoho rána ulehl na své lůžko a už nevstal. Tři dny nato, 21. dubna roku 1894, odešel ke svému Pánu. Jeho hrob v Altöttingu je dodnes cílem mnoha poutníků.
    Svatý Konrád tedy po třech dnech nemohoucnosti na lůžku zemřel. Mnozí lidé ulehnou na lůžko nemocných a jsou na něm mnohdy za velmi těžkých bolestí i několik let. Tento stav člověka byl podnětem k mnohým diskuzím o takzvané eutanázii. Zvláště ve 20. století se začal stále více počátek a  konec lidského života stávat předmětem lékařské manipulace a tím samozřejmě i etických diskusí. Lékařské umění je dnes schopno čím dál lépe oddalovat okamžik smrti. Zároveň se vynořuje otázka, zda lékař také nemá právo aktivním zákrokem ukončit život, který se jeví nehodný žití, nebo jej má nadále udržovat. 
Pojem eutanázie je mimořádně široký - nám jde o eutánazii jako ukončení života nemocných či postižených osob, ať už jsou důvody či prostředky jakékoliv. V takovém případě se mluví o takzvané přímé eutanázii. Ta je morálně nepřijatelná a je klasifikována jako zabití, těžce odporující důstojnosti lidské osoby a úctě ke Stvořiteli. Postoj katolické etiky v případě přímé eutanázie je obecně odmítavý. Život je Božím darem a pouze Pán života a smrti má plnou moc nad životem člověka. Člověk sám nemá právo o životě rozhodovat.
Ale má být udržován uměle člověk, který přirozeně spěje ke smrti? Katolická morálka připouští v určitých případech nepřímou eutanázii, to znamená., že není použito všech prostředků k prodlužování života umírajícího pacienta. Týká se to mimořádných, nadstandartních prostředků, které jsou technicky náročné nebo ekonomicky nákladné. Avšak pozor - odepření obvyklých a řádných prostředků pro prodlužování a uchování života znamená zabití člověka.
    Proti eutanázii existuje spousta oprávněných důvodů. Uveďme si aspoň některé:
- I stav nevyléčitelně nemocného člověka, jehož nemoc je hodnocena jako smrtelná, může dojít a mnohokrát dochází k překvapivému zvratu. Kdo z lékařů, dalších zdravotníků i laiků zažil tuto skutečnost, bude v v posuzování případné eutanázie velmi opatrný. 
- Ve prospěch eutanázie se vyjadřují často jednoznačně právě lidé, kteří jsou zdraví a s nemocí a bolestí ještě nebyli konfrontováni. Své stanovisko zpravidla radikálně mění ve chvíli, kdy se jim samým krátí dny života díky nemoci. 
- Existují také lidé, kteří se stali svědky bolestného umírání blízkých, a pod vlivem tohoto prožitku se formuje jejich stanovisko ve prospěch eutanázie, protože se jim zdá být vskutku humánním a odborným řešením. Většinou však netuší, že tyto nesnesitelné bolesti mohou být díky moderní medicíně zvládatelné a obtížná situace je spíše důsledek nedostatečné paliativní péče (paliativní péče je péče, která utišuje - zmírňuje bolest). 
- Žádost umírajícího o ukončení života je většinou rozporuplná, ve své podstatě si protiřečící. Trpící člověk si na jedné straně přeje vysvobození, na straně druhé však touží po životě, i když je stižen určitými těžkostmi. Toto je důvod, proč je možno považovat za neetické, aby člověk žádal o svou vlastní smrt. 
- Lékař, který žádosti nemocného o eutanázii vyhoví, koná tak na základě falešného soucitu. Pravý soucit totiž lékaři umožní uvědomit si, že touha po smrti je signálem, že trpící se nachází v situaci bezradnosti, ve které se cítí být zbaven vší naděje, opuštěn svými blízkými, vzdálen lidské společnosti. Pokud se těmto lidem dostane vskutku lidské zdravotní péče a pozornosti příbuzných a zdaří-li se díky pokrokům farmakoterapie tlumit jejich bolesti, obnoví se zájem o život těchto pacientů. 
- V neprospěch eutanázie je také uváděna skutečnost, že není snadné přesvědčit se o tom, do jaké míry je pacient schopen svobodného rozhodování, ať už pro psychický stav nebo vzhledem k nátlaku ze strany rodinných příslušníků. 
- Konečně je tu argument Hyppokratovy přísahy, která má být morálním zákonem každého lékaře a která zní následovně: „Nepodám smrtící lék ani v případě, kdyby o to někdo žádal, ani takový postup nenavrhnu.“ Toto tvrzení je velmi jasné a nedvojznačné. 
    Žijeme - jsme zde jen a jen proto, že nás Bůh ve svém plánu lásky chtěl mít. Jeho vůle se nemění. Jednou zemřeme - a přejdeme ze smrti do života mnohem krásnějšího, než si dokážeme představit, do místa, které je souhrnem všech našich krásných tužeb. Buďme do té doby nablízku umírajícím modlitbou, fyzickou přítomností, konkrétní pomocí - je to pro nás vznešený dar.

P. René Strouhal