logo
Farnost Moutnice

Kalendárium

Vzdělání, vzdělání, to mi hrůzu nahání“ aneb ze života bratra “Deogratias“

Vzdělávací proces je přímo neúprosný...:) Pokud člověk zrovna nezakládá kapelu, grafické studio nebo investiční fond, pokud zrovinka nepřebírá Nobelovu cenu či správu školy, kterou navštěvuje, pokud se nemusí neodkladně věnovat podnikatelským či jiným aktivitám, než jsou ty vzdělávací, tak by holt měl v tom systematickém procesu nalejvárny být a pobýt..! :) Takový vzdělávací proces není většinou škodlivý, ale naopak, je velmi přínosný a tím důležitý - páč se v něm člověk dozví spoustu zajímavých a užitečných informací pro život. Sem tam je potřeba si něco přečíst, spočítat nebo i přeložit; každá profese vyžaduje, abychom si osvojili spoustu informací s ní související.

Tentokrát se seznámíme se světcem, který sice neuměl číst a psát, ale byl velmi moudrý, ...se světcem, který miloval děti a mládež jako málokterý vychovatel, učitel či jiný exemplář z oné úžasné “čeledi pedagogů“. Je jím svatý Felix. Církev ve světě si jej připomíná 18. května (mimochodem - na ten den také připadá památka Jana I., papeže). Felix je latinské slovo a znamená “šťastný“.

Felix, náš hrdina, se narodil kolem roku 1515 v malé italské vesnici Cantalice. Jeho rodiče byli chudí, proto nemohl Felix chodit do školy. Otec jej vedl k poctivé práci, matka ho učila pravdám naší víry. Pro Felixe se stala velkou učebnicí o Bohu příroda, se kterou byl úzce spjatý. Ve 12 letech vstoupil do služby k jednomu měšťanovi v Cittả Ducale a pásl jeho stáda. Vstával časně zrána, aby mohl být na mši svaté (to je inspirující: Když Ježíše milujeme, rádi s Ním ztrácíme čas – a zde současně platí, že tímto čas neztrácíme, ale získáváme!). V neděli si dával číst z duchovních knih, zvláště jej zajímaly úryvky ze života otců pouště. Udivovalo jej, že tito otcové byli při své pokoře a chudobě tak šťastní... To Felixe přivedlo až ke vstupu do kapucínského kláštera v Cittả Ducale.

Felix se dobře osvědčil v zachovávání řeholních pravidel a v uložených pracích. Číst neuměl a říkával, že mu stačí šest písmen, a to sice pět červených, kterými rozuměl pět ran Kristových, a jedno bílé, čímž myslel Pannu Marii (to si ale neprotiřečí s tím, že je třeba, abychom se ve škole vzdělávali...). V třiceti letech odešel do Říma a byl tam ustanoven sběratelem almužen pro tamější klášter, protože kapucíni byli chudí a nechtěli mít žádný majetek. Felix byl nevídaně veselý a měl ve zvyku každého zdravit slovy: „Deo gratias“, což česky znamená Bohu díky a vyslovuje se to jako - [deogracias]. Brzy malému a sehnutému muži v hnědé kutně nikdo neřekl jinak než bratr “Deogratias“. Felix miloval děti a ony milovaly jeho. Povídal si s nimi a často je učil veselé písničky. Netrvalo dlouho a Felixovy písničky znalo celé město. Děti když jej viděly, běhávaly k němu a volaly: „Deo gratias, bratře Felixi, Deo gratias!“ Mnichovi z toho štěstím tekly slzy po tváři.

Podle jisté legendy mu v jednom kostele, kde se modlil, vložila Panna Maria do náručí malého Ježíše. Někteří se domnívají, že právě kvůli tomu je uctíván jako patron matek.

Po čtyřiceti letech své služby, zemřel Felix poté, co onemocněl zimnicí. Zesnul 18. května 1587, jak jinak, než se slovy: „Deo gratias!“ - „Bohu díky!“ Děkování je v našem životě důležité. Když někdo umí opravdově děkovat Bohu i svým bližním, dává najevo, že si váží práce a nebere všechno jako samozřejmost. Často lidé musí něco bolestně ztratit, aby zjistili, jak byli předtím obdarovaní. Člověk, který vnímá obdarování a umí děkovat, se nemůže stát despotou, ale tím, kdo se sám inspiruje pro službu. Zvláštní: Někteří věřící se sice pomodlí před jídlem, ale po jídle už jim to nepřipadne důležité. Bez poděkování bychom nikdy neměli odcházet od jídla - ostatně je to silně formující. Postoj děkování o to více přitahuje Boží požehnání. Vzpomeňme na deset malomocných – jediný z nich, a to Samaritán (Samaritány mnozí židé silně pohrdali), z deseti uzdravených přišel Ježíši poděkovat za vyléčení z malomocenství - a tak si odnesl nejen tělesné zdraví, ale i ujištění o záchraně života (srovnej Lk 17,11-19). Nadto zralá láska děkuje bez toho, že by od toho něco dalšího očekávala - motivem díků se stává nezištně pouze dárce sám.

Izraelité děkovali tím způsobem, že pronášeli chválu na adresu Hospodina - vypočítávali mocné Hospodinovy činy. To, že stále konali památku Božích skutků, je zachraňovalo od toho, že by zapomněli na Boha a uctívali tak falešná božstva. To je cesta i pro nás! Je třeba vnímat Boží stopy v našich životech. Chtějme vidět maličkosti i velké věci, které Bůh v našem životě činí. V každém okamžiku, každým dechem našeho života, se nám dostává nespočitatelné množství milostí…

Žalm 136 byl nazýván v židovské tradici jako “velký halel“ (to slovo souvisí s hebrejským “halelujah“, které známe v české podobě jako “aleluja“, a znamená “chvalte Pána“). Izraelité v něm ve své mysli jako by zpřítomňovali veliké Boží činy, kterých se jim od Hospodina dostalo. Proto neváhej, nalistuj tento žalm a podle něj si zkus také napsat svůj vlastní “halel“ - co verš, to Boží stopa v tvém životě...

Například:

1 Bůh mně Petrovi (dosaď své jméno) daroval život, Jeho milosrdenství je věčné.

2 Hospodin mi dopřáll dobré rodiče a sourozence Janu a Dominika, Jeho milosrdenství je věčné.

3 Bůh mě v šesti letech zachránil a uzdravil po autohavárii, Jeho milosrdenství je věčné.

4 On mně dal úžasné přátele, Jeho milosrdenství je věčné.

5 Nejvyšší mně odpustil můj velký hřích neusmíření a uzdravil naše vztahy, Jeho milosrdenství je věčné. - a tak dále můžeš pokračovat...

Je možné si tento “svůj halel“ pověsit třeba nad postel a často se ně něj dívat, zvláště když je nám úzko a smutno, abychom věděli, že Bůh je velmi konkrétně a živě přítomen v našem životě. Ten text se dá postupně doplňovat a pohled na něj po pěti, deseti či třiceti letech nás naplňuje radostí, vděčností, odevzdaností a také současně rozněcuje v lásce k Tomu, který je tolik hoden naší lásky...

Tedy neodvolatelně přiznáváme: BOHU DÍKY!!!