logo
Farnost Moutnice

Kalendárium

Článek patří vám všem, ale teď spíše jedna otázka pro holky: „Už jste si někdy plánovaly svatbu s muslimem? Ne že bych vás od toho chtěl odrazovat (vždyť láska překračuje všechny hranice - i ty náboženské), ale jenom by to mělo nějaký ten háček... Tak například, svatba v katolickém kostele by byla možná- otec biskup by však musel udělit povolení, že si berete někoho jiného náboženského vyznání. Ovšem ten zamilovaný muslim by to měl horší - nebo vlastně vy v jeho vlasti - podle tamních ustanovení by jste nebyly považovány za řádnou manželku. pouze za konkubínu. Pokud by si ale chtěla vzít muslimka křesťana, vztahoval by se na ní rozsudek smrti. Je to ještě komplikovanější, ale nebudeme se do toho radši zamotávat.... Jistě, můžeme se nad tím pohoršovat, tím to však nespravíme. Ke všemu muslimové mají jinou mentalitu. Kromě islámských extrémistů je spousta poctivých muslimů, kteří svůj vztah k Bohu, jehož nazývají Alláhem, myslí naprosto vážně. My křesťané máme zůstávat otevření takzvanému mezináboženskému dialogu s nimi.

Nechci být zvědaví...ale máte starší bratry? Možná ne. Ale přece my křesťané je máme všichni - totiž ve víře. Za naše starší bráchy bývají označováni židé (pěkně to píšeme s malým “ž“, protože se jedná o označení příslušníků náboženství; s velkým to napíšeme, až se budeme bavit o příslušnících židovského národa). Křesťanství má totiž židovské kořeny. Židé se stali vyvoleným národem, z něhož vzešel Mesiáš, náš Pán a Spasitel. Nový zákon, katolická liturgie, křesťanská symbolika a další skutečnosti našeho církevního života svým způsobem ze židovského prostředí pocházejí a na něj navazují.

Jsme a musíme tedy být otevřeni pro to, čemu se říká již avízovaný mezináboženský dialog. Nevedeme je pouze s monoteistickými náboženství (s těmi, kdo vyznávají jednoho Boha jako židovství a islám), ale i s ostatními světovými náboženstvími. Mezi ně patří čínský taoismus či konfucionismus, indický brahmanismus, hinduismus či indické védské náboženství, dále japonský šintoismus a také v Barmě, Thajsku, Vietnamu, Laosu, Kambodži, Malajsii, Číně, Koreji a Japonsku rozšířený budhismus. Spojením budhismu a taoismu vznikl směr zvaný “zen“. ..Těch náboženství ale je, co? A to zdaleka nejsou všechna!.. :-)

V samotných náboženstvích se vyprofilovaly, často velmi nešťastně, různé směry. Proto mezi křesťanskými církvemi známe úsilí o jednotu křesťanů nazývané ekumenismus (tedy vedle mezináboženského dialogu se hovoří o dialogu ekumenickém).

Dalším jevem jsou sekty. To, co se odštěpilo uvnitř nějakého náboženského hnutí, je sekta (z latinského “sectare“ - čte se sektare a znamená to “oddělit se“). Sekty jsou pro své nedialogické principy a nelidskou manipulaci se svými členy uzavřeny nějakému dialogu… No,ale sektami se budeme zabývat někdy jindy.

Náboženský rozměr člověka je nepopíratelný - člověk potřebuje nacházet smysl své existence. S životem beze smyslu roste procento frustrace, sebevražd a podobně. V mezináboženském dialogu hledáme to, co máme společné, obohacujeme se tím navzájem a svoji rozdílnost navzájem respektujeme. Můžeme si předávat náboženský zážitek, zkušenost kontemplace, tiché modlitby, modlitby srdce. Nejúčinnější dialog bývá nejčastěji na úrovni osobní.

Židovský původ měla světice, jíž se chceme tentokrát zabývat. Je jí Edith Stein, která později přijala jméno Terezie Benedikta od Kříže. O náboženském rozměru člověka, o svých židovských kořenech a o přijetí křesťanství často přemýšlela. Její životní cesta byla poznamenaná utrpením...

Narodila 12. října 1891 jako nejmladší dítě židovských rodičů. Ve svém rodném městě Breslau (dnešní Wroclaw) studovala lyceum a po maturitě, kterou složila s vyznamenáním, vstoupila na univerzitu v Breslau a později v Göttingenu. Věnovala se jazykovědě, byla mimořádně nadaná studentka. V 1. světové válce se přihlásila do služeb Červeného kříže a po krátkém vyškolení byla poslána do polního lazaretu v Hranicích na Moravě, kde obětavě pečovala o vojáky s nakažlivými chorobami a tak riskovala často svůj vlastní život.

Po skončení války odešla do Freiburgu. Tam se stala pomocnicí profesora Husserla známého ve světě filosofie jako zakladatele jednoho proudu zvaného fenomenologie. V té době upřímně hledala Boha, četla spisy svaté Terzie z Avily, což jí vedlo k obrácení. Tak na Nový rok roku 1922 se nechala pokřtít v katolické církvi. Jako křestní jméno si zvolila jméno Terezie - jak jinak než díky svému vzoru - svaté Terezii z Avily.

Z Freiburgu se uchýlila do Speyeru, kde učila na lyceu sv. Magdalény. To spravovaly sestry dominikánky, mezi nimiž Edith žila. V té době pracovala na redakci a překladech různých spisů.

Ani sláva, ani pocty se nedotkly její skromnosti. Oslavovaná filosofka toužila po samotě karmelského kláštera. Možnost vstoupit na Karmel spatřovala v období, kdy kvůli začínajícímu pronásledování Židů musela ukončit svoji veřejnoun činnost. Do řádu Panny Marie Karmelské byla přijata 14. října 1933 v Köln -Lindenthal. Při obláčce 15. října 1934 dostala jméno Terezie Benedikta od Kříže. Věčné sliby složila o Slavnosti Vzkříšení Páně 21. dubna 1935. Aby neohrožovala svůj domovský klášter pro svůj židovský původ, odešla do holandského Echtu. Odtud byla 2.8. 1942 odvezena do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince, když dopisovala své vrcholné dílo “Věda kříže“. Pravděpodobně byla usmrcena v plynové komoře a spálena 9.8. 1942. Papež Jan Pavel II. ji 11.10.1998 prohlásil za svatou a 1.10.1999 za spolupatronku Evropy společně s Brigitou Švédskou a Kateřinou Sienskou.

Patrně netušila, jak prorocká se stala slova o obětním smýšlení, která sama napsala: „Kdo by se mohl s vnímavým duchem a srdcem účastnit nejsvětější oběti, aniž by byl sám uchvácen obětním smýšlením, aniž by se ho dotkla touha, aby on sám a jeho malý osobní život vplynul do velkého díla Spasitelova.“ To, že její život vplynul do díla Spasitelova a do jeho náruče, si každoročně připomínáme 9. srpna.