logo
Farnost Moutnice

Katecheze

Ruší v hodině!


Taky jste nositeli podobných ocenění? Některé poznámky byly obzvlášť pikantní a nelogické: ...směje se mi za zády do očí, ostentativně dává najevo svůj nezájem, zvrací židličky atd. Nejedno systematické dopisování si učitelů s rodiči nebylo až tak od věci. Mnozí z nás už také nahlédli vyučovací proces z druhé strany a musí dát zapravdu slovům nejmenovaného kněze naší diecéze, který definoval vyučování náboženství jako organizované házení hrachu na zeď.

Na každý pád nezbývá přiznat, že člověk má v sobě potřebu vždycky se něčím zabývat - poslouchat výklad nebo dělat blbosti anebo se někdy více a tuhle zase méně flákat a lelkovat. Už jsme takoví - protože prožíváme slovy filosofů svoje “já“ a slovy těch, kdo milují život, jednoduše jsme, tak proto myslíme, mluvíme a konáme skutky...z toho plnou mnohé zpovědi, v nichž se lidé vyznávají, že hřešili myšlenkou, slovem a skutkem. Život je však bohatší!

V našem exkurzu do duchovního života, jehož podstatou je život v Duchu, lehce prohloubíme své znalosti o svobodě a to, s čím souvisí.

Svoboda je dar lásky. Bůh z nás nechtěl mít automaty, ale ty, kteří se mu podobají i svou svobodou. Díky tomu se můžeme rozhodovat, a to pro dobro i zlo podobně jako Adam s Evou v ráji. Často i mladí lidé, pokud znají hodnotu svobodu, mají zkušenost s tím, že nemohou zadržovat toho, kdo je chce opustit. Také se můžeme zříci společenství druhé osoby, jíž bychom chtěli mít u sebe, právě pro její větší dobro. Láska je pestrá, má různé odstíny, vznešené formy darování se. Příčitatelnost a odpovědnost za některá naše rozhodnutí může být umenšena tím, že bychom například se rozhodovali pod vlivem strachu, nátlaku, nevědomostí apod. Z možnosti volby plyne také dobro a zlo ve světě, z kterého lidé často obviňují Boha...kdyby Pán Bůh byl, tak by tu válku nedopustil!. Ale iniciátory válek bývají lidé, které se pro ně rozhodli svojí svobodnou volbou. Právě proto a přesto všechno jsme Bohu vděčni za dar svobody a oceňujeme jeho velkorysost, protože vložením svobody do lidského nitra se svým způsobem odsoudil Bůh i k nemilování, které tak moc bolí v Ježíšově utrpení. Není bolest má ani bolest ostatních, kterou by Kristus neprožil.V lidské společnosti by byl chaos, kdyby svoboda, v které jsou zahrnuty na jedné straně práva a na straně druhé povinnosti, nebyla ošetřena “pravidly všelidského provozu“, kterým se říká zákony. Ty jsou zde k takzvanému společnému dobru. Lidské zákony však podléhají nedokonalosti - to v nás probouzí touhu po dokonalé společnosti, která je věcí nebeského království. Boží zákony nejvíce střeží svobodu, nesvazují, ale osvobozují. Kde jsou moudré a láskyplné požadavky, tam je rozkvět. Bůh má moudré a láskyplné požadavky na nás, abychom žili v maximálním společném dobru, rozkvětu. Existuje jediná zdravá norma svobody - totiž láska. Opravdu svobodný je pouze ten, kdo miluje

Díky svobodě mají naše myšlenky, slova a skutky mravní povahu. Když budu často hřešit v jedné věci, získám si k tomu trvalou dispozici - a té říkáme neřest. Podobně když budu vytrvalý v nějaké dobré věci, získám si k tomu trvalou dispozici, kterou nazýváme ctnost. Ctnost má tak velikou sílu, že dokáže ničit v nás přítomné neřesti. Důlžité je nevzdávat to a snažit se v konkrétní ctnosti růst.

Často při zpovědi neumí lidé od sebe oddělit pokušení od hříšné myšlenky. Je v mně trojí druh myšlenek: myšlenky mé vlastní, pak ty od dobrého ducha a také od zlého ducha. Pokud mě pronásleduje v mysli puzení k hříchu a já s tím nesouhlasím - odporuji, není to hřích. Jestliže se při té myšlence chvíli zdržím a těším se z ní anebo jsem nedbalý to zapudit (třeba sexuální představy) nebo podle ní jednám (jednám podle myšlenky na krádež či mstím se z motivů žárlivosti), už jsem pokušení podlehl. Při obráceném postupu jdu cestou ctnosti.

Je třeba rozlišovat mezi vodopádem slov a zrozením slova, zvláště v dnešní době plné informací a také v kultuře devalvace slova. Je to opět svatý Ignác z Loyoly, kdo nás učí rozlišovat ve svých exerciciích. Podle něho nemáme říkat žádné zbytečné slovo. Má tím na mysli slovo, které neprospívá mně ani nikomu jinému (jako pomluva, nactiutrhání, lež). Co prospěje, co nezašpiní duši mou nebo druhého, je správné říkat (chvála, povzbuzení, konstatování pravdy o druhém, aby nedošlo ke zlu). Hřích klade do úst lživá a zraňující slova, láska povznáší. V Duchu svatém máš vždy co říci nebo proč mlčet. Ovšem jen láska lásku ocení...

P. René Strouhal