logo
Farnost Moutnice

Katecheze

Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo aneb jak se uzdravit z vnitřních zranění

Jsou chvíle, kdy nám může připadat, že všichni kolem nás jsou tak trochu blázni, jenom my jsme O.K. Jindy se nám to může jevit úplně, ale úplně naopak. Jisté je, že kromě našeho Spasitele a jeho Matky jsme my lidé poznamenáni nějakou duševní nerovnováhou. BOHU DÍKY!, církev je takovou velkou nemocnicí, kde se můžeme s nevšedním užitkem (a někteří i s nevšední radostí) léčit.

Stává se, že jsme na duši různě zraněni. “Povětšinou většina“ z nás je takovým uzlíčkem zranění. Díky své poraněné přirozenosti zažíváme zranění. Ta vycházejí z toho, že žijeme ve vztazích, které jsou narušeny hříchem. Kromě toho, že Slovník spisovné češtiny definuje vztah jako vzájemnou spojitost, souvislost mezi jevy, poměr…, tak latinský výraz pro vztah (re-latio) znamená ve svém významu “nesení zpět, opakování“ – z tohoto tedy plyne, že se často musíme k druhému vracet, investovat, namáhat se...Vztah nás něco stojí. Riskujeme sebe, i když víme, že přijde zranění, protože současně poznáváme, že bez vztahů není skutečný život. Abychom mohli pokročit v duchovním životě, je třeba sebepoznání, sebepřijetí a uzdravení - proto se tentokráte budeme věnovat právě tomuto tématu.

Radostnou zvěstí Písma svatého v situaci našeho zranění je, že Bůh miluje člověka a že zranění jsou předmětem Kristova vykupitelského díla. Díky tomu nás žalmista Páně s velkou důvěrou a osobní zkušeností víry ubezpečuje: „Uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje“ (Ž 147,3).

Co nás zraňuje? Nejvíce nás zraňuje nedostatek lásky - zažili jsme nějaké “ne“ vůči naší osobě nebo osobě nám blízké. Tak vnitřní zranění pocházejí:

  • Od nás samých: Zraňujeme sami sebe, příčinou našeho zranění je vlastní vina (může být skutečná i domnělá) nebo nepřijetí své minulosti či povahy. Projevuje se to tím, že se zraníme a přitom si to stále vyčítáme.
  • Od druhých: Prožili jsme nelásku od druhého člověka, nepřijetí, ukřivdění, nespravedlnost, nevděčnost, pohrdání... Jak se toto zase projevuje? Zranění promítáme a přenášíme na jiné lidi (v každém utlačovateli leží zrnko oběti..., zraněný člověk zase zraňuje..., např. někdo chová nenávist k Němcům pro viny jejich předků, znásilněná dívka přenáší nenávist na všechny muže atd.). Naše “ne“ může totiž někoho (z)ničit, zatímco Boží “ano“ a dokonce i Boží “ne“ k tomu, když si ubližujeme, má vždy životodárnou moc.
  • Od “osudu“: Jedná se o skutečnosti, za něž nejsme odpovědní my ani nikdo jiný z lidí (např. neúspěch, pohlaví, fyzický vzhled, vlastní kvality a nedostatky, smrt někoho blízkého, živelná pohroma apod.) Omylně tím viníme Boha. Tak nepřijímáme minulý nebo současný život. Bůh je však bezpodmínečná láska. Buďme si vědomi toho, že by některé podle našeho vidění nepříjemné věci v životě nedopustil, kdyby to nebylo pro nás dobré. Kdyby to bylo špatné, nikdy by to Jeho láska nepřipustila.

Jaké jsou důsledky toho, když jsme vnitřně zraněni? Jsou to: Bloky v konání dobra (jsme ovládáni smutkem, strachem, méněcenností), zesílení náklonností ke zlu a směřování ke hříchu (je to jakoby nasypání jedu do rány, např. vztek, nenávist, vzpoura, neodpuštění, závist, odpor, nepřijetí druhých). Ve svém životě je životně nutné vnímat celou pravdu o sobě - tedy to, co děláme dobrého, v čem jsme dobří atd., ale i to, co je špatné v našem životě. Proto pro své sebepoznání v oblasti vnitřních zranění se ptejme každý za sebe: Za kterého člověka jsem či nejsem schopen Bohu děkovat? Za jakou událost či zkušenost svého života jsem nebo nejsem schopen Boha chválit?

Důležité je uvést si projevy nepřijetí, v nichž se můžeme naleznout: agresivní prosazování se, stálý protest vůči něčemu, kompenzace vyniknutí, úmyslná slepota (život v iluzích), strach (z nesprávného jednání - všechno chceme mít pod kontrolou, strach z neznámého, z odpovědnosti), snaha o perfekcionalismus (aby nám nemohl nikdo nic vytknout a tak nás nezranil), dále nezdravá přizpůsobivost (obava z toho být jiný než druzí, snaha být se všemi zadobře - stáváme se zajatci pohledu druhých), nezdravá závislost na druhých, ochromení v přítomnosti druhého člověka (kořenem je obava, že druhý mě odmítne, pohrdne mnou - hodnotíme se podle mínění druhých, a ne pohledem Kristova evangelia!), chorobné srovnávání se s jinými (ukřivděnost, sebelítost atd.), touha být někým jiným, falešné chápání pokory a podobně.

Bylo by dobré odpovědět si proto na tyto otázky: Co se mi na mně nejvíce líbí? Co mi na mně nejvíce vadí?, Za jakou svou stinnou stránku, svou slabost nejsem schopen Boha chválit? Který z výše jmenovaných projevů je mně vlastní?

Co ale teď máme s tím vším dělat? Nabízí se nám cesta vnitřního uzdravení:

  1. krok - Uvědomíme si vnitřní rány s jejich okolnostmi: čas, místo, detaily s osobami, emocemi, city apod. (pravda o sobě osvobozuje, rány často bolí, protože jsou potlačeny...). Důležitým pravidlem v této fázi je, abychom to nehodnotili, jenom si to připomněli!
  2. krok - Připustíme si, že jsme zraněni, postavíme se před Boha a všechno to temné a zanícené vyslovíme, řekneme Mu to, odevzdáme Mu to. Vždyť Bůh má pozorný sluch jako nikdo jiný, je soucitný jako nikdo jiný, je věrný jako nikdo jiný... Bůh je přítomný... Nutným pravidlem v této fázi je říct Ježíšovi, co chceme - On respektuje naši svobodu, proto Ho musíme do naší tíživé situace pozvat, poprosit ho: „Pane, uzdrav mě!“,... a On to udělá! Samozřejmě podmínkou uzdravení je odpuštění těm, kdo mě zranili; v Lukášově evangeliu nám Ježíš radí k odpuštění 3 kroky: 1. modlit se za ty, kdo mně ublížili, 2. dobře o nich mluvit, žehnat jim, 3. dobře jim činit (srovnej Lk 6,27 - 38).
  3. krok - Otevřené rány vystavíme Boží milosrdné lásce, to znamená prožijeme Boží lásku k sobě v té či oné zraňující události: Ano, i v tu chvíli mě Bůh přijal a stále mě přijímá...Miluje mě, mám cenu Ježíšovi krve, cenu jeho života, stále o mě stojí, otevírá mně své srdce, nazývá mě svým přítelem!!!...

Ježíš, Cesta, Pravda a Život, je jedinou cestou z bolestného utrpení, nemohou nám plně pomoci ani psychologové ani psychiatři v tom, co může dát jedině Ježíš skrze milosti a svátosti své církve (úžasnou uzdravující moc má Eucharistie a svátost smíření!). A tak minulost ztrácí na bolesti, rány hříchu se mění v rány lásky, rány smrti v rány života.