logo
Farnost Moutnice

Katecheze

Zhrzená hračka, nervy v kýblu aneb hrr do společenství

Kdo si hraje, prý nezlobí. Svět idejí a radost ze života je totiž vlastní nejen dětem. Dokázali byste si vzpomenout na svou nej, ale opravdu nej hračku? A vybavíte si i její další osudy? Někdo si takovou hračku schovává po celý život, jinde se dědí ze sourozence na sourozence, někde podlehne zubu času a teroristickým útokům jinak vcelku hodňočkých dětiček.. Setkáváme se ale s dalším jevem - že po čase, když už hračka přestane bavit, je odložena někam na neurčito a tam zhrzena upadne v zapomnění, byť ve své plyšové podobě se tak pěkně usmívá a koulí dobrácky očima.

Podobný osud potkává nejen hračky, ale často i lidi. Ošklivě, ale realisticky napsáno: Jeden druhého přestane bavit a tak je odložen. Nezřídka tomu bývá proto, že po počátečních sympatiích si lidé “lezou na nervy“ nebo mají jeden z druhého “nervy v kýblu“. Tyto termíny českého jazyka týkající se vztahové oblasti jsou pro cizince těžko vysvětlitelné. Už jste si někdy představili takové nervy v kýblu...? Docela komické, ne? Nepochopil téměř nic z podstaty křesťanského života ten, kdo si myslí, že vztah může ukončit, když ho ten druhý přestává bavit. Koneckonců ani ty nervy nepatří do kýblu, ale klidně si je ponechme v hlavě. Jde spíše o to, nervy ovládat, protože s laskavostí a přijetím bližního prospějeme druhému, sobě a věci samotné mnohem více. Na vztah nesmíme rezignovat! Dokonalost křesťanského života nespočívá v pouhém pěstování své osobnosti, ale v životě vztahů. Proto podstatnou složkou duchovního života je život ve společenství.

Společenství máme z hlediska času krátkodobá (například společenství ve vlaku, tramvaji, ve frontě) nebo dlouhodobá (společenství v zaměstnání, ve škole a podobně). Mezi dlouhodobá patří ta nejužší společenství jako rodina a okruh našich přátel. V nich je vše citlivější. Když nám vynadá nějaká “madam“ v tramvaji, za chvíli se tím nezabýváme a svým způsobem vychladneme :), ale v rodině a mezi přáteli stačí pouhý pohled, nějaké gesto či nepatrné slovo k tomu, aby se lidé pozraňovali. Někdy se může člověku dostavit pocit, ve kterém by nejraději objal celý svět, jindy by pro změnu poslal každého k šípku...:) Neříkejme, jak milujeme děti, nemocné, protinožce a vůbec celý svět, dokud s nimi nežijeme v úzkém společenství. V takovém společenství se projeví mnohé naše vzájemné nešvary - a teprve tady můžeme začít opravdově milovat. Jak si “změřit“ svou povahu? Běžte za těmi, za kterými vás to netáhne, kde nepociťujete lehkost sympatie, ale kde vás to stojí vnitřní boj - teprve tam poznáte svoji pravou povahu. Po tomto sebepoznání může začít ta pravá formace: Vstupujeme s otevřeností do lidských vztahů - a najednou se nám otevírají úplně nové obzory! Neutíkejme se tedy do nějakého vysněného světa a tvořme společenství s těmi, které nám Bůh momentálně posílá do cesty jako dar a jako úkol.

Jsme lidé různí. Každý má svoje klady i zápory. Ve společenství se snažíme vzájemně si pomoct. Společenství například hádavého člena skupiny může učit zachovávat klid, rozumnému člověku dává prostor k tomu, aby se vyjádřil, mudrlantovi ukazujeme realistický pohled, upovídaného vede k naslouchání, bojácnému dodává pocit jistoty a sebedůvěry, kritikovi ukazuje pozitiva, pro uzavřeného společenství vytváří ovzduší přijetí a porozumění, unuděnému dává úkoly. Extrémy, které ničí společenství, jsou: Horečnatý, přeaktivní typ a také jeho protějšek - typ apaticky netečný vůči ostatním.

Společenství má ještě další úhly dělení: Někdo kope za “FC“ nebo “AC“ Dolní - Horní, jiný je ve spolku zahrádkářů, včelařů nebo v tom či onom sdružení... Vedle těchto lidských spolků je tady církev. Není to ani úřad, politická platforma, továrna na svátosti či velkoprodejna spásy. Je to božsko-lidská instituce. Je svatá pro ono Boží, co do ní neustále vstupuje, ve svých pozemských členech je hříšná. Je tady právě kvůli nám hříšníkům! Ona je archou, skrze níž nás Bůh zachraňuje z vod neřesti, ona je Boží stánek mezi lidmi, v němž se můžeme setkat účinně s Hospodinem, s ní se dokonce ztotožňuje Ježíš, když jí činí svým Tělem, jí Kristus Beránek miluje jako svoji snoubenku a ženu, ona se stává v rukou Božích velmi jistým prostředkem k naší spáse. Není věrného přilnutí ke Kristu bez věrného přilnutí k ní a apoštolskému učení. Pomluva, nactiutrhání, závist či hádky jsou častými jevy, které se vyskytují v našich farních společenstvích. Někteří v církvi dělají “první poslední“ a někdy se “cpou“ i tam, kam by neměli, a ti další, kteří “se vezou“, zase nechtějí dělat nic, ale mistrně kritizují zase onu skupinu první... Ale i s tím se dá něco dělat. Není to jen na místním knězi, je to věcí všech farníků!

Nebylo by pro náš duchovní život lépe jít do lesa, tam si vše vyříkat s Pánem Bohem a tak světit sváteční den? A nebylo by lepší někde se zavřít, mít pokoj od lidí a tak prý nehřešit? Podle Listu Židům nemáme zanedbávat společná shromáždění (srovnej Žid 10,25). Věřící člověk nutně potřebuje společenství ostatních věřících, aniž si to uvědomuje nebo ne. Díky tomu, že bychom se vyhýbali společenství, stávali bychom se podivíny různých podob.

Na vtahy v rodině, církvi a jinde tedy nerezignujeme, prohlubujeme je a jsme věrní v maličkostech i ve velkých věcech. Často si udělejme inventuru ve svém nitru - chtějme si ve své mysli nechat promítnout své bližní, přehodnotit před Pánem svůj vztah k nim, snažit se určit další postup, jak vylepšit daný vztah (je nejlepší si to napsat na papír - vidět to, mít to před sebou...), a přidat modlitbu za ně.

Pán je s námi - ty nervy do kýblu hned tak neodkládejme, v Jeho síle můžeme začít žít jinak, nově - dar času je stále zde... Ještě máme příležitost, ale jednou ta možnost pomine. Spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí... Kde začít? Samozřejmě u sebe - tak začínali všichni světci, kteří chtěli změnit něco k lepšímu. Vzpomeňme na svatého Františka - začal s reformou u sebe a plody jeho úsilí jsou patrné dodnes. Jiní chtěli reformovat společnost a církev ne od sebe, ale od druhých - došlo k odtržením, z nichž povstala mnohá krveprolití.