logo
Farnost Moutnice

Katecheze

Ten mně snad zůstane na krku aneb o rozlišení povolání

Ach jó, ten můj kluk mně snad zůstane na krku! Měl by se konečně už voženit!“, prohodí nejedna mamča v bezradnosti nad tím, když se zdá, že její synek (nebo dcerka) zůstane takzvaně “na ocet“. Jiní duchapřítomní by zase nejraději takové jedince poslali do semináře nebo do kláštera. „Vono ty faráře dělat někdo musí!“...že ano! :-) A tak se více nebo méně zbožný lid modlí za kněžská povolání nebo za pravé křesťanské rodiny, což je správné. Ale třikrát běda Pánu Bohu, když si vybere právě syna té či oné modlitebnice za kněžská povolání... „To se přece, milý Pane Bože, nedělá - proč zrovna můj kluk! - ten sousedovic by přece taky mohl!“ Tak se mnozí modlí a bojí se, aby to Pán nezabral také do jejich brázd...:-)

Když Pán volá, je to trochu jinak, než když voláme my. Jeho volání je vždy bytostné, jedná se o existenciální dialog lásky. Z jazykového i věcného hlediska je “volat“ něco jiného než “po-volat“ - češtináři vědí, že se jedná o dokonavý vid a duchovní otcové a duchovní matky zase vědí, že když Bůh po-volává, vždy to dosahuje k věčnosti. Bůh a víra jsou plní paradoxů - z toho důvodu “po-volání“ vedle dokonavosti děje představuje neobvyklou a úctyhodnou dynamiku - v Kristově škole se nestárne, ale mládne, kdybychom měli parafrázovat slova pana kardinála Františka Tomáška.

Fáze povolání - povolání se vyznačuje několika pochopitelnými fázemi:

  1.  vyvolení, vzetí ven,
  2.  začlenění do nové skutečnosti (být vsazen do klimatu, v němž mohu nést plody...),
  3. směřování ke konečnému cíli, jímž je nebe.

Podoby povolání - na otázku, kdo jsem, odpovídáme: „Člověkem“. Teprve potom se ptáme, kým jsem a odpovídáme: „Manželem“, „knězem“, „řeholnicí“... Jinými slovy to znamená toto: Základní povolání k životu je ve své nejhlubší podstatě povolání ke svatosti, povolání do nebe. V prostoru tohoto se pak uskutečňuje dílčí povolání, skrze něž do nebe směřujeme. Formy mohou být různé - manželství, kněžství, zasvěcený život či svobodný stav v tomto světě.

Zásady pro rozlišování a volbu povolání - povolání vychází od Boha. Vždy bude do jisté míry zastřeno tajemstvím, protože i skutečnosti naší víry jsou zastřené tajemstvím. Ne všechno s naším povoláním nám bude jasné, ale osobní zkušenost dosvědčuje, že nalezení povolání dává neobyčejný klid - pokoj srdce.

  1. To, co upřednostňujeme, není vždy totožné s Boží vůlí - je třeba mít vnitřní svobodu (teprve, když máš vnitřní připravenost odevzdat se do Boží vůle, pak vstupuješ do procesu volby). V procesu volby máme být podle nauky knihy Duchovní cvičení od svatého Ignáce z Loyoly takzvaně “indiferentní“. To znamená, že když se člověk rozhoduje, má být naprosto svobodný vůči věcem, mezi kterými volí. Nemáme tedy jako by chtít více manželství než kněžství a víc kněžství než manželství, ale volíme to, co nám více napomáhá k cíli, pro který jsme byli stvořeni. Jsme tedy k obojímu svobodni, jde o to, co chce Bůh. Důležité je, abychom v období krize - neútěchy nedělali žádná závažná rozhodnutí!
  2. Volání potřeb (například, že podle mínění některých je málo kněží) není nutně volání Boha - kolem nás je spoustu potřeb, ale na každá čeká na nás...
  3. Pro rozlišování Božího hlasu je důležité: a) upřímnost, vnitřní pravdivost; b) být modlitebně a svátostně v kontaktu s Bohem (pokud jdu za Bohem, žiji s Ním, stává se mi zjevný Boží záměr se mnou).
  4. Boží povolání přichází “doporučeně“ - do vlastních rukou (nikdo nemůže zodpovědně říct, že máme povolání k manželství nebo ke kněžství - to musí být zjevné nám samým!).
  5. Čím závažnější předmět rozhodování, tím delší doba rozlišování (rozhodnutí se nesmí uspěchat, ale na druhé straně pozor na dlouhou nerozhodnost!). Čekat na Boha znamená nestát na místě - Bůh nám ve své moudrosti a dobrotě často dává světlo na jeden krok dopředu, ale dává - tak jděme!
  6. Povolání nesmí být únikem (strach je “rušičkou“ Božího hlasu, nafukuje budoucí problémy - satan nás zastrašuje).
  7. Je nedocenitelně důležité probírat věci se svým duchovním vůdcem - bez toho se nepouštějme do nějakého závaznějšího procesu rozhodování. Duchovní doprovázení je nutnost!!!
  8. Další podstatnou věcí je přistupovat ke svátosti smíření, usilovat o čisté srdce - věci se tím projasňují a očišťují, Boží vůle se ti tak stane zřejmější (hřích brání tomu dát se povolat; povolání má být neseno obrácením a pokáním jako ostatně celý křesťanský život).
  9. Nenechat se ovlivnit čistě lidskými faktory - jako mluvit o manželství neznamená hovořit jen o sexu, tak podobně vyslovit kněžství neznamená redukovat jej pouze na celibát (i ten je velký dar, úžasné charisma - podobně jako sex je dar; ale nemůžeme vidět část bez souvislostí na úkor celku!).
  10. Je třeba uvážit pozitiva i negativa, vstupovat do celé pravdy, ne do polopravdy o manželství či kněžství. Když se pro něco rozhoduji, je dobré napsat si to na papír, aby to bylo vizuálně zřejmé. Tedy: V klidu, nerušeně a v atmosféře modlitby si sednout a napsat si na papír do jednoho sloupku, co je argumentem pro to, abych se stal knězem nebo naopak manželem a do druhého to, co by tomu mohlo odporovat.
  11. Jakmile jsi udělal volbu, rozhodnutí, je třeba se s velkou horlivostí odebrat k Bohu a nabídnout Mu tuto volbu, aby ji přijal nebo potvrdil.
  12. Volbu potvrzuje církev tím, že zprostředkuje příslušnou svátost kněžství, manželství či řeholní sliby a tím, co tomu předchází.
  13. Podle svatého Ignáce jsou volby, které jsou nezměnitelné nebo téměř nezměnitelné jako manželství a kněžství. Kdo nevykonal takovou volbu správně, nebyl poctivý ve svém hledání, má toho litovat a snažit se dobře ve své volbě žít.

Tři cesty podle svatého Ignáce z Loyoly:

  1. 1. Bůh tak pohne člověkem, že on bez pochybností následuje, co mu bylo ukázáno (například Kristovo pozvání Matoušovi, jak nám je zanechává evangelium, Kristův hlas k Šavlovi před branami Damašku ve Skutcích apoštolů apod.).
  2. 2. Cesta duchovních zkušeností s vnitřními hnutími (s afekty - city) - můžeme sledovat svou životní cestu z různých reakcí, pocitů. Pozorujme své reakce v modlitbě. Tam, kde sledujeme Boží cestu, pociťujeme radost a pokoj. Je důležité udělat předběžné rozhodnutí - pak sledujme své pocity a rozhodněme se. Toto reagování na vnitřní “echo“ je však tehdy užitečným kritériem pro volbu, je-li člověk “indiferentní“ ve smyslu, jak již bylo shora napsáno.
  3. 3. Cesta rozumové úvahy - musí však být nesena modlitbou a důvěrou v Boží vedení. Uvažujme, jaký je cíl našeho života, čím chceme život naplnit. Zkoumejme pro a proti v závislosti na cíli. Čili nepropadáme přítomnému okamžiku - tak naše volba obstojí v životě i v hodině smrti.Rozhodněme se podle toho, k čemu se kloní rozum - ovšem stále v duchu modlitby. Ptejme se: Můj přítel je v té situaci, ve které se nacházím já - co bych mu poradil? (Poznámka: Ignác ve svých Duchovních cvičeních nezmiňuje přítele, ale máme si představit člověka, kterého jsme nikdy neviděli a neznali a kterému nyní přejeme celou jeho dokonalost.) Dále si představme sebe na smrtelné posteli a ptejme se: Rozhodl jsem se tenkrát správně (když jsem se rozhodl pro manželství, kněžství,...)? Svatý Ignác také doporučuje uvážit, jak nám bude v soudný den: Přemýšlet o tom, jak pak budu vzhledem k nynější volbě chtít, abych se rozhodl. A pravidlo, které potom budu chtít, abych zachoval, zachovat teď, aby mi potom bylo naprosto blaze a radostně.

A na závěr: Bůh, když někoho volá, tak to garantuje v celé rozsahu povolání - tedy dává k tomu vše potřebné. Nikdo se nemůže vymlouvat, že nemá na to, k čemu jej Bůh povolává. Pán dává neustále příslib, který s úžasnou precizností a štědrostí plní: „Já budu s tebou!“ - okolnosti toho povolání se často budou měnit, ale podstata - to, že On je na to s námi a provází povolání svými naprosto dostatečnými milostmi - ta zůstává. Nebojme se poddávat Božímu dynamismu, novosti, kterou nás Bůh chce obdarovávat - tím se bude zmlazovat naše duše.