logo
Farnost Moutnice

Katecheze

Má mě rád, nemá mě rád?“

aneb o vnímání znamení času v duchovním životě

„My jsme všichni v pořádku. Jen nám voda odplavila stan a spacáky. Ostatně víš, že když naleješ benzin do ohně, že to vybouchne? Mokré dřevo nechtělo hořet, zato chytil jeden z našich stanů a taky některé naše věci. Honza teď vypadá trochu divně, ale to jen dokud mu nenarostou znovu vlasy.“ Tak to bylo několik málo řádek z dopisu, který napsali “hodní chlapečkové“ z tábora... Také máte za sebou podobný tábor? :-) A nepsali jste nějaké zašifrované dopisy? No, někdy to dá pořádnou fušku, je rozluštit. A vůbec - člověk musí za svůj život rozluštit spoustu různých znamení.

Už od nepaměti lidé pozorovali počasí - a na základě opakované zkušenosti si dělali úsudek o tom, co přijde, právě ze znamení oblohy. A nadto je pro každého z nás důležité číst znamení lásky od těch druhých, podobně jako je to neméně důležité pro ně. „Má mě rád-nemá mě rád?“, to je otázka, kterou si pokládají už malá děvčata při své první lásce. Pomoc druhé osoby, pozornost skrze dary, komunikace aspoň přes mobil nebo internet utvrzují mnohé v tom, že jsou milováni. Když někdy ustává příval těchto pozorností ze strany jednoho z partnerů v období zamilovanosti, tak druhá strana upadá do pochybnosti, myslí-li to protějšek vážně atd. ... :-)

Hledáme znamení času od lidí, ale kdo je hledá od Boha? Proto se náš Pán a Spasitel na stránkách evangelia se obrací k židům - a tím ke každému z nás - a ptá se, jak je možné, že umějí číst ve znamení oblohy a tak odhadovat, jaké přijde počasí, ale pro jeho znamením lásky jsou zaslepení. Je důležité v duchovním životě číst znamení času, vědět, co je pro daný okamžik nejdůležitější... Celé stvoření se svými dějinami nám vypraví neustále o boží dobrotě. Co je svět světem, existují dějiny. Co je člověk člověkem, ší se jeho osobní dějiny. Právě v dějinách poznáváme znamení času - uvědomujeme si, co nám tím Duch Svatý chce říct. Buďto si můžeme dějiny vysvětlovat jako nějaký souhrn faktů - prostě stalo se a hotovo. Nebo jim někdo může dát nějaký ideologický nátěr - komentovat to pouze ze své strany, dějinami si posloužit. A v třetím případě se ptáme, co nám tím Pán chtěl říci, proč to dopustil apod. - teprve tady začínáme díky božskému Duchu chápat dějiny i to, co se stalo v našem životě. Kdo je otevřený pro tento duchovní smysl, nejenže se mu tyto věci otevírají zpětně, ale dokonce najednou chápe i budoucnost - nebojme se s tímto udělat osobní zkušenost!

Zkusme se ptát na všechno v našem životě, aspoň každý večer při zpytování uplynulého dne, otázkou: „Pane, jak to vidíš Ty?“ ...Tedy ne mým pohledem ani pohledem druhých, se kterými se často nesprávně poměřujeme, ale pohledem Ježíše... Už třeba chápeme, proč ta prohra v závodu nebo něčem jiném musela být? Že léčí ránu naší pýchy a je důležitější pro naší spásu než úspěch? Už chápeme, proč se dostavuje nemoc, když se nám to jako by vůbec ale vůbec nehodí? Snad právě tehdy, když se nechceme šetřit nebo nemáme čas na svoji duši nebo si nevážíme zdraví nebo snižujeme bolest trvale nemocných lidí... Už možná pochopíme, proč se cvičit v hraní na hudební nástroj nebo učit jazyky, když se prostě “nechce“. To proto, abychom rozvíjeli dary od Boha - a jednou za to budeme vděčni. A také například pochopíme, proč nám Bůh posílá do cesty nemocného, který potřebuje naší pomoc, když se chceme věnovat něčemu, co nás baví... - vždyť bychom se jinak mohli uzavřít lásce a stát se hroznými sobci. Pane dějin, děkujeme ti za znamení neúspěchu, nemoci, daru či někoho potřebného, děkujeme, že vstupuješ do našich životů, abys nás zachránil!