logo
Farnost Moutnice

Katecheze

Hej, pane, přidejte se k nám! aneb o duchovním doprovázení

„Vždycky sám, všechno jsem zvládl vždycky sám - ačkoli když zadíval jsem do zla, když zadíval jsem se do sebe, smutno mi bylo, smutno přesmutno." Tato zajímavá slova jedné křížové cesty nás mohou vést k dalšímu utvrzení toho, že člověk potřebuje nechat si pomoct - zvláště pokud to chce Bůh! Nevydávejme se tedy na cestu do Božího království sami, zkusme jít s někým, kdo nám bude na té cestě nápomocen. ...Proto církev nabízí pro náš duchovní život takzvané duchovní doprovázení.

Ten, kdo se snaží žít duchovním životem, poznává časem, že by se potřeboval s někým, kdo tomu trochu více rozumí, kdo má nějaké zkušenosti na duchovní cestě, poradit. Cítí, že potřebuje, aby jej někdo provázel svou modlitbou, že potřebuje někoho, kdo mu bude na cestě k Bohu nablízku a bude mu v tom pomáhat. ...potřebuje někoho, kdo by jej doprovázel. Je to naprosto přirozená skutečnost, a proto se s takzvaným duchovním doprovázením (někde také nazývaném duchovním vedením) setkáváme už v počátcích církve a samozřejmě v rámci celých dějin spásy již na stránkách Starého zákona.

Na prvním místě je naším Učitelem, Doprovázejícím a Vůdcem duchovního života sám Ježíš Kristus. Chce ale působit na nás skrze ty, které nám záměrně posílá do života. Duchovní doprovázení samozřejmě můžeme vnímat šířeji - už skrze různé promluvy kněží, školní katecheze katechetů či listy Svatého otce a biskupů se nám prosvětluje duchovní cesta, na níž jsme se vydali. Vedle toho existuje duchovní doprovázení v užším smyslu - v úsilí o křesťanskou dokonalost řešíme svůj život s konkrétní pomocí doprovázející osoby - tedy individuálně poprosíme o pomoc konkrétního člověka. Tím může být zpovědník (a často tomu tak bývá), ale i někdo jiný.

Zpravidla se nám osoba vhodného duchovního doprovázejícího těžko hledá a je to záležitostí modlitby - kdo si vymodlil dobrého duchovního vůdce, vymodlil si pro svůj život velký poklad. Měla by to být osobnost, která má živou osobní zkušenost víry, je vzdělaná, zvláště v nauce o duchovním životě (svatá Terezie Veliká dává přednost vzdělanému duchovnímu vůdci před zbožným, ale zase na druhou stranu matka Markéta, matka Dona Bosca, potvrzuje, že i prostá žena žijící s Bohem má co radit i budoucím světcům...), a snaží se o růst k svatosti. Může být duchovním doprovázejícím žena? Samozřejmě - i mnohé ženy duchovně doprovázely a doprovází. Ať muž nebo žena musejí mít v sobě duchovní otcovství i mateřství, pevnost i cit, tak nějak současně - to proto, aby bylo doprovázení vyvážené.

Důležitým faktorem duchovního doprovázení je důvěra - těžko nám bude nějaké pomoci, když se nebudeme chtít otevřít. Na druhou stranu to klade požadavky i na doprovázejícího, aby vytvořil atmosféru lásky, laskavosti a přijetí, atmosféru, která zahání strach a dokáže budovat, povzbuzovat a vyhojovat vnitřní zranění. Duchovní vedení by mělo brzký konec, kdyby v něm nebyla vnitřní svoboda - ochromení, strach a nejistota nás nepustí na duchovní cestě dál. Pokora, která je pravdivým přiznáním skutečnosti, je dalším důležitým faktorem - kdybychom nebyli ochotni přiznat si své nedostatky (protože pokora nic nepřidává...) i své klady (protože pokora nic neubírá...), pak ztrácíme oba čas. Vždyť jak mohu něco změnit k lepšímu - odstranit chybu, když ji nechci vidět...? S ochotou něco změnit, něco důležitého a tím krásného pro svou duši udělat, souvisí poslušnost - když je mně navrhováno něco, co by mi pomohlo, mám to vzít za své a pracovat na tom. Rady mají mít reálné pokračování a završení. K tomu příhodně poznamenává svatá Faustyna Kowalská, že satan se může maskovat dokonce pláštěm pokory, ale plášť poslušnosti si obléci neumí a zde se ukáže všechna jeho práce.

Mít duchovního vůdce není luxus, ale nezbytnost...